EDUCAnet – Čeština

Celý rozhovor

Myslíte si, že ve věku 65 let budete ještě plně zaměstnán a že vaše pracovní schopnost bude vysoká?

Stejné to nebude, ale je na každém z nás, jak se o sebe budeme v průběhu života starat. Někdo má sebemotivaci větší, někdo menší, a někdo se vůbec nestará o seberozvoj. Ale pokud se podívám ryze na fyzickou stránku, tak pokud já teď od svých 40 let nebudu se sebou nic dělat, v 65 už pro mě bude jakákoliv pracovní pozice těžká a ve škole obzvlášť.

Vy sám, osobně, pracujete na rozvoji těchto svých vlastností?

Ano, jak na rozvoji kompetencí, tak i na fyzickém rozvoji. Mojí velikou výhodou a což je možná i důvod, proč sedím na této židli, je silná motivace k seberozvoji, a hledání pracovních cílů. Všechno, co dělám, má cíl, a všude hledám prostor pro zlepšování. Nedovedu si představit školní rok, ve kterém bych neměl stanovené cíle, které mne dostanou dál, a které i školu budou posouvat vpřed. Zde, na této škole, máme relativně mladý kolektiv, průměrný věk učitelů se pohybuje kolem 35 let, ale na mém předchozím působišti jsme měli většinu učitelů v předdůchodovém věku. A tam bylo zřetelně vidět, že kdo byl na tom fyzicky dobře, mohl klidně učit i po 70, naopak – kdo na tom byl fyzicky hůře, jeho aktivita ve škole a mimoškolních akcích byla minimální a možná byl rád za odchod do důchodu.

Čím to je, že jste tak mladý kolektiv?

Naše škola je mladá a učitelé, kteří zde pracují, zde ještě neměli možnost zestárnout. Spokojený učitel nemá potřebu měnit své působení každých pár let. I proto se k nám už nedostává tolik životopisů kantorů s dlouholetou praxí. S tím může být spojené i ohodnocení v soukromém a státním školství. Financování soukromých škol je jiné než veřejných škol. I nároky na učitele jsou u nás specifické: každý náš učitel musí ovládat informační technologie, na tom je systém výuky u nás postaven. U nás to bez ICT nejde.

Ačkoli je u vás momentálně věk učitelů relativně nízký, nachází se učitelé právě v tom věku, když ještě mají čas pracovat na tom, aby je důchodový věk nezaskočil nepřipravené. Přemýšlíte o tom vy sám? Snažíte se to zakomponovat do práce se svým týmem?

Ne. Zatím se to zdá velmi daleko.

Vyskytl se ve vašem kolektivu syndrom vyhoření?

Na této škole ne, ale na předchozím působišti jsem byl toho svědkem. Ale já nemám rád slovo vyhoření. Mám raději slovo vyhasnutí. Protože když něco vyhasne, tak se dá opět zapálit. Zatímco, když něco vyhoří…

U většiny lidí je to ale tak, že potřebují opět najít svůj cíl, a mohou jet dál. A cílem pro učitele ve škole musí být žák, ne peníze.

Jaké důvody tedy vedly k onomu vyhoření, nebo vyhasnutí?

Byla to nedostačující autorita učitele u žáků, kdy jej žáci nerespektovali.

A jsou způsoby, jak s tím pracovat?

Toto závisí na základních předpokladech pro práci pedagoga, které, bohužel, ne všichni mají. Nejde ani tak o to skončit fakultu s červeným diplomem, ale umět se postavit před třídu, předat jim něco důležitého do života a nenechat se přitom ušlapat.

Kdysi si žáci nedovolili tolik, co si dovolí teď. Svět se mění, to je pravda, ale on se měnil i před padesáti lety. Učitel se musí umět těmto změnám přizpůsobit. Problémy nastávají, když se učitel nedokáže pohnout a vymanit ze stereotypů, na které si zvykal 20 let.

A pak nastává vyhoření, když nová doba si žádá nové věci, a učitel není schopen se transformovat do svých nových rolí, které s tím souvisí.

Určitě to souvisí také s tím, že se těmto svých dovednostem nevěnoval v mladším věku, neměnil se a zůstával stejný. A každá nová skupina dětí si dovolí stále víc, a pokud na to učitel neumí vhodně reagovat, situace ho semele.

Toto je jedním z důvodů vyhoření /vyhasnutí učitele.

A které jsou další?

Neochota učit se novým věcem a akceptovat skutečnost, že se doba rychle mění. Ustrnutí v minulosti.

Dále to jsou i osobní věci, nemoci v rodině.

A pak zejména vlastní motivace rozvíjet se. Pokud se sebou někdo 20 let neudělá nic, žáci ho pravděpodobně nebudou brát.

Učitele si vybíráte sám?

Ano, ale v některých případech je to velmi omezené. Jsou aprobace, kde na výběr nemám.

Jak probíhá další vzdělávání pedagogických pracovníků. Jaké kurzy si učitelé vybírají?

To si musí učitele vyhodnotit sami, jaké vzdělávání potřebují. Máme vzdělávací portfolio a v něm vyhodnocujeme také to, do jaké míry jsou učitelé schopni se vzdělávat sami. Nerad vzdělávání nařizuji. Ale i tady máme učitele, kteří se vzdělávají raději než ostatní. Dávám tomu ještě nějaký čas – jsem zde ředitelem teprve pátým rokem, takže delší historii vzdělávání nemohu hodnotit z vlastní zkušenosti. Ale řekněme za dva-tři roky už se budu ptát, jak je možné, že někteří učitelé nemají potřebu se vzdělávat.

Národní pedagogický institut je alfou a omegou nabídky vzdělávání pro pedagogy, ale existují i další agentury a vzdělávací společnosti. Vybírat si můžeme opravdu ze široké nabídky.

Myslím, že každé vzdělávání vede ke zvýšení pracovní schopnosti, některé přímo a některé nepřímo. Sebevzdělávání a práce se sebou i po fyzické stránce je výzvou pro každého.

Například, je stále více žáků, kteří nechtějí chodit na tělocvik. Ozývají se i hlasy, že by bylo dobré tělocvik zrušit úplně. Zde je důležité najít rovnováhu. Ale je jasné, že bez fyzické aktivity k důchodu ani nedokráčíme.